Českomoravská krasová a pseudokrasová území
(karsologická soustava 100)
Karsologická soustava Českomoravských krasových a pseudokrasových území je největší ze tří soustav karsologického členění území ČR. Zahrnuje téměř tři čtvrtiny plochy republiky, a to celou její západní část až po linii Zlaté hory – Mohelnice – Letovice – Tišnov – Znojmo na východě, která ji dělí od soustavy Moravskoslezské. Zahrnuje celou geologickou jednotku Českého masivu na území ČR.
Geograficky a geomorfologicky zahrnuje téměř celou geografickou provincii Českou vysočinu, tj. soustavu Šumavskou, Poberounskou, Krušnohorskou, Českou tabuli, soustavu Sudetskou (Krkonošsko-jesenickou) bez Nízkého Jeseníku a Českomoravskou bez Brněnské vrchoviny na východě.
Geologicky tvoří tuto soustavu pestrá paleta hornin Českého masivu, který prošel složitým a dlouhým vývojem od prekambria po kvartér. Hranice karsologického členění jsou většinou vedeny po významných regionálně geologických hranicích, vyjma hranice mezi krystalinikem moldanubika a jednotkami moravika. Ta kopíruje nasunutí krystalinických jednotek na brunovistulikum a jeho prvohorní sedimentární obal (moravskoslezské paleozoikum). Tak jsou krystalinické jednotky z. okraje moravika přiřazeny ještě do Českomoravské karsologické soustavy.
Kras je v této soustavě vázán na karbonátové horniny epivariského jádra Českého masivu, v menším rozsahu také na karbonáty platformních jednotek. V epivariském jádru jsou to především nemetamorfované a metamorfované vápence a dolomity starších prvohor, v krystalinických komplexech možná i starohor. Ojedinělý je výskyt vápenců jurských v lužické oblasti, v české křídové pánvi jsou to vápence, vápnité slíny, příp. vápnité pískovce. Nejmladší zkrasovělé karbonáty představují čtvrtohorní (holocenní) travertiny. Zkrasovělé je také těleso karlovarských vřídelních karbonátů.
Vzhledem k roztříštěnosti geologické stavby a litologické pestrosti jsou krasová území relativně malá, vzájemně izolovaná a až na výjimky také bez souvislejších jeskynních a krasových hydrologických systémů. Řada z nich je navíc překryta platformními sedimenty či zvětralinami.
Geneticky a typologicky krasová území této soustavy přísluší rozptýlenému krasu (merokarstu). Zkrasovění karbonátových těles je sice rámcově podřízeno celkovému společnému geologickému vývoji Českého masivu, je však vždy výrazně individuální a vždy má bezprostřední vztah k charakteru nekrasového okolí a k místnímu hydrografickému vývoji.
Nejrozsáhlejší krasovou oblastí s největšími a nejhlubšími jeskyněmi Čech je Český kras. Následují krasové oblasti východních Sudet, Podkrkonoší a Ještědského hřebene, Železných hor, vápencových ostrovů v Pošumaví, na Šumavě a v jižních Čechách, Chýnovský kras, kras metamorfovaných ostrovů středočeského plutonu a kras v karbonátových sedimentech české křídy u Turnova a u Kutné Hory. Největší jeskyně ve čtvrtohorních travertinech jsou v Českém krasu. Unikát představuje termální kras karlovarského vřídelního tělesa.
Karsologická soustava Českomoravská krasová a pseudokrasová území je dále členěna na karsologické celky:
110 Krasová a pseudokrasová území západních a středních Čech
120 Krasová a pseudokrasová území moldanubika a středočeského plutonu
130 Krasová a pseudokrasová území Krušných hor
140 Krasová a pseudokrasová území podkrušnohoří
150 Krasová a pseudokrasová území české křídy
160 Krasová a pseudokrasová území Sudet
V této soustavě je evidováno více jak 1000 krasových dutin, z nichž nejdelší se nachází v Českém krasu s délkou kolem 2 km (např. Koněpruské, Na Javorce a Jezerní Ementál). Nejhlubší propasťovité jeskyně se opět vyskytují v Českém krasu a jejich hloubka se pohybuje kolem 100 m (např. Na Javorce, Arnoldka a Čeřinka).
Pseudokrasové jevy, zejména jeskyně a propasti, jsou vázány především na platformní sedimenty české křídové pánve, kde jsou výsledkem zvětrávacích a denudačních procesů převážně v kvádrových pískovcích, slínovcích a opukách. Pro jejich značné množství nebyly dosud všechny registrovány. Místy jejich počet, koncentrace a charakter dává právo k použití termínu pseudokrasová oblast či území, a to zejména při severním, severovýchodním a východním okraji české křídové pánve (Klokočské, Prachovské, Adršpašské, Teplické skály, Labské pískovce aj.). Mnoho pseudodokrasových jeskyní v sedimentech české křídové pánve bylo upraveno a přebudováno na umělé podzemní prostory, zejména sklepy a obydlí. Lokální nahloučení pseudokrasových jeskyní se nachází také v třetihorních sedimentech sokolovské pánve. Ojediněle a v menším rozsahu se vyskytují pseudokrasové jeskyně v jiných horninových komplexech. V neovulkanitech jsou zpravidla výsledkem mechanických, převážně gravitačních, sesuvných procesů (zejména České středohoří), obdobně vznikly sluje v ortorulách dyjské klenby (Ledové sluje). V hlubinných magmatických horninách vznikly prostory denudací, selektivním zvětráváním či gravitačním nahromaděním bloků (Novohradské podhůří), podobný charakter mají také dutiny v masivech metamorfovaných hornin, převážně v rulách. Ojedinělé jsou pseudokrasové dutiny v sedimentech staroprvohorních komplexů a svrchnopaleozoických pánví, kde jsou zpravidla výsledkem ojedinělé lokální exogenní události. Typologicky převažují jeskyně a propasti puklinové a rozsedlinové, v sedimentech jsou časté jeskyně vrstevní a kombinované, v osypech skalních masivů a v roklích se objevují jeskyně blokové.
Pseudokrasových dutin je v této soustavě registrováno přibližně 1300. Nejdelší pseudokrasové jeskyně s délkou chodeb kolem 1000 m a více se vyskytují v Polické vrchovině (např. Teplická a Na Martínkovickém potoce). Rozsáhlé jeskyně s délkou více jak 500 m se vyskytují také ve Znojemské pahorkatině (např. Brněnská). Nejhlubší pseudokrasové jeskyně, dosahující hloubek do 100, m se opět vyskytují v Teplické vrchovině (např. Na Martínkovickém potoce, Teplická a Dračí propast).
HROMAS, J. (2009). Českomoravská krasová a pseudokrasové území, s. 147-149. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.