Domů Kras východní části Ještědského hřbetu

Kras východní části Ještědského hřbetu

(krasová oblast K162 46)

Kras východní části Ještědského hřbetu náleží do:

karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová území
- karsologického celku 160 Krasová a pseudokrasová území Sudet
  - karsologické jednotky 162 Krasová a pseudokrasová území Západních Sudet

Kras Ještědského hřbetu tvoří nejzápadnější krasové ostrůvky Sudetské soustavy, vázané na izolovaná karbonátová tělesa Ještědského hřbetu, který je součástí geomorfologického celku Ještědsko-kozákovského hřbetu západně a jihozápadně od Liberce.

Východní část tvoří hřbet Hlubocký.

Jeskyně jsou vázány na pruhy vápenců, náležící ponikelské skupině hornin ještědského krystalinika a vystupující východně od Kryštofova údolí, zejména v Hlubockém hřebenu mezi Světlou pod Ještědem, Pilínkovem a Rašovkou.

Ještědský hřbet je budován metamorfovanými horninami ještědského úseku krkonošsko-jizerského krystalinika, stáří od svrchního proterozoika až po spodní karbon. Zastoupena je pestrá mozaika rul, fylitů, břidlic, kvarcitů, konglomerátů, metadiabasů a také karbonátové polohy s dolomity, vápenci a grafitickými vápenci. Poměrně úzký pás ještědského krystalinika odděluje na JZ lužický přesmyk od platformních sedimentů české křídové pánve a na SV šimonovsko-machnínský zlom od granitů krkonošsko-jizerského plutonu. Oba zlomy současně vymezují geomorfologicky výrazný Ještědský hřbet. Kras je vyvinut v několika různě velkých, vzájemně izolovaných tělesech devonských krystalických vápenců a dolomitů. Krasové jevy, včetně jeskyní, jsou vázány na pukliny a dislokace paralelní nebo kolmé k výše uvedeným zlomům nebo místy vznikly na kontaktech vápenců s okolními nekrasovými horninami.

Geneze jeskyní ještědského krasu probíhala pravděpodobně ve dvou fázích. Prvotní úzké trubicovité freatické kanálky byly následně při postupném vyzdvihování celého území slabě vadózně přepracovány. Přitom také došlo k jejich fosilizaci. Místy se vytvářely poměrně mocné, čiré, kalcitové, krystalické sintrové desky (např. v Hanychovské jeskyni). Tato fáze probíhala pravděpodobně od svrchního tortonu do středního pleistocénu a skončil a zhruba před 600 000 lety. V druhé fázi, v glaciálech, došlo k nejvýraznějšímu, zásadnímu formování podzemních útvarů. Cirkulující tavné vody ze sněhové pokrývky (v některých lokalitách z ledovce) rozsáhle přepracovaly a destruovaly prvotní dutiny. V anaglacialních fázích obou náporů elsterského zalednění vznikaly nové dutiny podél výrazných puklin nebo drobných zlomů. Velké prostory byly tehdy navíc dotvářeny opadáváním a řícením stropů. V posledním období jeskyně zanášely zvětraliny z okolí, převážně z diabasů a fylitů. V některých jeskyních tyto sedimenty dosahují mocnosti i několika metrů.

Na povrchu se kras projevuje převážně nevýrazně a morfologie terénu splývá s okolní nekrasovou krajinou. Škrapy a vápencové výchozy jsou ojedinělé. Několik pramenů má charakter krasových vývěrů a vznikají u nich i pěnovcové až travertinové kupy.

Jeskyně zčásti vyplňují poměrně kyselé sedimenty z okolních hornin, zejména fylitů a diabasů, což má za následek naprostou absenci paleontologického materiálu. Mnohde tyto sedimenty obsahují i velký podíl nezvětralých valounů, kamenů a bloků nekrasového původu. Klastické sedimenty často překrývají i značně silné sintrové desky. Jeskyně mají nezvykle bohatou a typově pestrou krápníkovou výzdobu. Speleotémy v nich tvoří zejména podlahové a stěnové sintry, mnohdy v silných polohách. Starší sintry jsou krystalické, mladší jemně vrstvené. Stěny zdobí různé typy stalaktitů, brčka, záclony, pizolity, bradavičnaté sintry, korality, stalagmity, stalagnáty a další. Poměrně časté a pro oblast typické jsou excentrické krápníky a heliktity. Ojediněle se objevuje nickamínek a velmi vzácně i aragonit, značně znečištěný kalcitem.

Většina jeskyní byla odkryta při lámání kamene v lomech. Proto i první zprávy o nich souvisí s těžbou vápence. Mnohé přitom byly značně poškozeny, zejména jejich krasová výzdoba (Hanychovská K1624610-J-00005). Jeskyně Apolinův hrob K1624610-J-00001 byla zcela odtěžena a o její existenci se můžeme dočíst už jen v povídkách Karolíny Světlé. První popis jeskyně v Ještědském hřbetu je od Josefa Taubmanna z roku 1888 a týká se Hanychovské jeskyně K1624610-J-00005.

Krasová oblast má jedinou krasovou skupinu:
K162 46 10 Kras východní části Ještědského hřbetu

V moderní době se od roku 1957 věnují výzkumu ještědského krasu liberečtí jeskyňáři, sdružení nejprve v Krasové sekci Společnosti Národního muzea v Praze, později při Svazu ochránců přírody TIS a od roku 1979 v České speleologické společnosti. Za tuto dobu v oblasti popsali a zdokumentovali 17 krasových jeskyní, z nichž některé objevili nebo prolongovali. Soustavně také pečují o jejich zajištění a ochranu. Vzhledem k malým rozsahům podzemních prostor, častým úžinám, plazivkám a zejména kvůli unikátní výzdobě se neuvažuje se zpřístupněním žádné z jeskyní Ještědského krasu.

HORÁČEK, D. (2009). Kras Ještědského hřbetu, s. 309-312. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.